pocit viny za předčasný porod

Vážená paní doktorko, mám 2 syny, 17 let a 2 roky. Kluci jsou vůči sobě v pohodě. Prvního jsem porodila o měsíc dřív, v 35. týdnu, a bohužel skoro umřel na dechové potíže. Po narození jsem ho viděla poprvé až v inkubátoru, už byl netečný, druhý den nato ho přeložili do UPMD, kde byl 5 dní na resuscitační péči, potom, tedy 7. den po porodu, jsem za ním byla přeložena já, a až 8. den jsem ho dostala do ruky, potom na pokoj. Dál už to celkem šlo, ale měl těžkou hypotonii, potřeba rehabilitace Vojtovkou, časté kontroly všeho možného, vidina pravděpodobného postižení. Měla jsem strašné pocity. V okresní porodnici, kde přišel na svět, mi nedávali informace, byli ke mně strozí, pediatr řekl: Co se divíte, porodila jste předčasně... a pak po nekonečné době jsem s těmito pocity ochromující hrůzy a viny držela v ruce miminko, které bylo jako kus hadru, šly od něj drátky a hadičky, a vůbec jsem necítila, že by bylo moje. Na jednu stranu jsem jakoby měla ochromené pocity, vevnitř prázdno, a na druhou stranu jsem se mohla zbláznit, jak jsem pro něj brečela a modlila jsem se, aby vydržel. Zkrátím to, další období vyžadovalo železnou kázeň, pravidelné časté cvičení. Syn postižení doháněl, vyrostl z něj pěkný šikovný chlapeček, ale pořád jsem měla takový zvláštní pocit - že je za skleněnou stěnou,vidím ho, slyším ho, ale nedotýkám se. No a časem mu diagnostikovali aspergerův syndrom, což je pravděpodobně jádro problému na jedné straně. Ale na druhou stranu, mladší kluk se narodil v pohodě, a na sále jsem ho dostala do náruče... ten pocit je tak strašně jiný. Nevím, jestli to je za dané situace nutný důsledek, nebo jestli jsem prostě špatná máma, nebo jestli by to šlo nějak - a jak - poopravit, existují nějaké metody? Omlouvám se za ten román, děkuji za odpověď. Jana