strach z porodu

Dobrý den paní magistro, ráda bych vás požádala o radu, jak naložit se svým strachem, za který se velmi stydím.A jedná se o strach z porodu.Vím, že je běžný, ale mě naprosto pohlcuje.Máme doma už 2,5 letou dceru a za týden mám termín porodu druhého potomka.Když se tak dívám kolem sebe, nemám nejmenší důvod si na nic stěžovat: v obou případech jsem otěhotněla v podstatě jež týž týden, kdy jsme se rozhodli pro miminko.Obě těhotenství probíhala od začátku naprosto bezproblémově a až do konce mi nebránila v jakékoliv aktivitě.První těhotenství skončilo narozením krásné, zdravé dcery a vše nasvědčuje tomu, že snad i toto skončí narozením zdravého miminka.Problém je ale v tom, že jsem asi tak trochu neurotik (moje soukromá diagnoza:-))a všechno dost prožívám.A právě před těmi 2,5lety jsem porod nesla dost těžce, i když objektivně se nejednalo asi o nic nestandartního.Těhotenství bylo tak skvělé, že ani 10dní po druhém termínu nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla rodit a tak mi byl porod vyvolán.Krátce po vyvolání nastoupili dost silné kontrakce v poměrně krátkých intervalech a tak to trvalo nějakých 14 hodin, samozřejmě se stupňující se tendencí.Už po nějakých 6 hodinách jsem byla naprosto vyčerpaná (možná víc psychicky než fyzicky, protože jsem se pořád neotvírala).Úplně jsem přestala vnímat realitu a cítila jsem jen ty šílené kontrakce,které šli jedna za druhou.Vím, že kolem mě chodili nějaké osoby (lékaři a PA),kteří na mě byli moc hodní a něco mi říkali, ale vůbec jsem nebyla schopná je vnímat, i když jsem moc chtěla. Přála jsem si, ať už to skončí a bylo mi úplně jedno jak (vím, že to zní směšně, alemyslela jsem i na smrt).A vůbec si neumím vysvětlit, že jsem byla nakonec schopná porodit naprosto přirozeně. Dnes už si tu vlastní bolest vůbec nedokážu vybavit, jenom vím, že to bylo šílené a to mě užírá.A teĎ ve finále, kdy bych měla nabírat síly na porod a to, co přijde po něm, nejsem schopná spát,pořádně jíst a už vůbec ne relaxovat...Absolutně mi znemožňuje se těšit na miminko, což mě uvrhuje do ještě větší "deprese". Abyste mi rozuměla - nejedná se mi o nějakou fobickou diagnozu, která by mi napomohla zařídit císařský řez, jak se to někdy stává.Já chci rodit přirozeně, i za cenu té bolesti.Mě jenom trápí ten šílený strach a nevím, co s ním, i když něco uvnitř mě říká, že je ten strach naprosto iracionální. Omlouvám se za poněkud zmatenou a dlouhou "zpověď", ale pomohlo mi už to, že jsem vám to mohla napsat.Petra Hejlová