Život po potratu

Dobrý den paní magistro, 19. dubna 2009 jsem podstoupila přerušení těhotenství v 16.týdnu z důvodu genetické vady - downův syndrom. Pořád jsem si říkala, že není možné, aby se všechna podezření potvrdila, nicméně stalo se a já se ještě tehdy rozhodla věci přijmout, jaké jsou, zabojovat, abych byla v pořádku a byla co nejdříve znovu těhotná. Podstoupili jsme s manželem genetické vyšetření, odjeli na dovolenou a když jsme se vrátili měli jsme ve schránce zprávu, že si máme na genetiku zajít pro výsledky: z mé strany byla zjištěna 10 - 15 % pravděpodobnost, že se situace bude opakovat a bylo nám doporučeno umělé oplodnění z tzv. preimplantanční diagnostikou, kde bychom se opakování takové situace mohli vyhnout. Zákrok je plánovaný na září, ale já jsem v červnu přišla o práci z důvodu nadbytečnosti. Počítali, že odejdu na mateřskou dovolenou, a když jsem o mimi přišla, nemohli čekat a museli snižovat stav. Také jsem stačila nedávno z genetické zprávy vyčíst, že mimi bylo holčička a znovu se mi veškerá bolest vrátila. Moc jsem si ji přála a nějak se s tím nedokážu smířit ani už myslet nijak pozitivně. Když shrnu slet všech údálostí od min. roku, vypadají takto: v květnu 2008 byla zjištěna mamce rakovina kůže, nastěstí všechno dopadlo dobře a snad se nerozšířila dál, v dubnu 2009 jsem já přišla o mimi, v květnu 2009 měl můj táta plicní emobolii, naštěstí také přežil a vypadá, že snad také bude v pořádku. V červnu 2009 jsem já přišla o práci. Zkrátka už vůbec nedokážu myslet pozitivně, pořád se mi honí hlavou, že už jsem mohla být 6. měsíci těhu a těšit se na mimi, vidím ji neustále na UZ, vypadala tak "normálně". Cítím se divně mezi lidma, kterým se daří a říkám si,co dělám špatně, kdy konečně přijde nějaký impuls, abych se mohla radovat ze života? Předem děkuji za Vaši odpověď. Linda